Jak už je několik let pravidlem, vyrážíme i koncem letošního roku někam za teplem a golfem. Po pěti letech opět padl prst do mapy na malý, sladký a rumový ostrov Mauricius.
Takže: hurá na cestu.
Letíme z Vídně v krásný datum – třináctého. Ale jelikož nejsme pověrčiví, nijak nám to nevadí. Vždyť každý měsíc má třináctého, kařdý den má čas 13:13 a dokonce i některá letadla mají řadu a hotely poschodí č.13. Postupně se scházíme na letišti a dáváme si první pivo na cestu. Letíme s přestupem v Istanbulu a pro nás to je celkově první let s Turkish. Těšíme se, že bychom už mohli přistát na úplně novém letišti, které bude největším na světě s předpokládaným obratem cca 200mil cestujících za rok. Bohužel sedáme na původním, které po postupném přesunu leteckých linek zmizí z povrchu zemského a dokonce i svůj mezinárodní volací znak přenechá svému nově narozenému bráškovi.
V Istanbulu máme dost času na další let. Čekáme nějaké 3 hodiny a kolem 1 hodiny noční se „nalodíme“ na finální, desetihodinový let na Mauricius.
   |
   |
  |
Let se neliší od jiných. Chvilku. Usínám a probouzím se někde nad Egyptem nad Hurgádou. Ta Afrika mi asi nedělá dobře. Po cca 8 letech (opět nad Afrikou) mám pocit, že „zase“ omdlím. Strčím do Evy se slovy: „asi zase omdlím“ a snažím se lehnout si a vyrovnat nízký tlak v hlavě. Pozdě…
Nevím, po jaké době jsem se probudil, ale vím, že to dopadlo hůř než před těmi 8 lety. Nejen, že jsem omdlel, ale dokonce při tom i obsah žaludku se vyběhl podívat na palubu letadla… a to máme ještě před sebou nějakých 8 hodin letu 🙂
Zbytek letu už proběhl v pohodě a na letišti nás čekala přeprava do hotelu, který je, oproti poslední návštěvě, přesně na druhé straně ostrova.
- Aperture: ƒ/10
- Credit: Cvrcek (c) 2018
- Camera: Canon EOS 7D Mark II
- Flash fired: no
- Focal length: 18mm
- ISO: 10000
- Shutter speed: 1/40s